Zapojili jsme se do projektu VZP

Projekt je zaměřen na mezigenerační propojení, dialog generací na opačné straně věkového spektra. Senioři a děti se setkají na společné besedě, senioři vypráví příběhy a děti je pak výtvarně nebo jinak kreativně ztvární. Strávili jsme společně hezké chvíle a vzájemně propojili svoje světy, obohatili se a možná také přispěli k bourání bariér, které generace často rozdělují.

Naše klientka paní Zdenička, nazvala své vyprávění Můj syn....

„Kdo má místo mozku svalovou hmotu, jde studovat tělocvik“

Jmenuji se Zdena. Narodila jsem se v Mělníku, kde jsem žila s rodiči a bratrem. Tatínek měl chovnou stanici pejsků, anglických kokršpanělů. Vzpomínám na mého bratra, který chodil každou sobotu do tanečních, a naši kokři se mu při obouvání motali pod nohama, přičemž on si pak jejich dlouhýma ušima leštil lakýrky.
Vystudovala jsem Vysokou školu tělovýchovy a sportu, kde jsem poznala svého muže, také tělocvikáře,
a celý život jsem učila na ZŠ tělocvik. Manžel často v nadsázce říkával, že kdo má místo mozku svalovou hmotu, jde studovat tělocvik.

Dcera nechtěla být Rambo, tak se raději opřela do anesteziologie

Po svatbě jsme se přestěhovali na nové pražské sídliště Prosek a narodila se nám dcera Gabriela. Gábinka byla vždycky klidná a bezproblémová, ve škole výborně prospívala. Měla ráda hlavně vodní sporty, chodila na akvabely. Hodně času věnovala náročným tréninkům, závodům a šlo jí to moc dobře. Pak jí ale během pouhého roku narostly svaly na rukou o devět centimetrů, což všechno změnilo. Tehdy řekla, že nechce být Rambo, a vrhla se na studium své další vášně, medicíny. Dnes je lékařkou, anestezioložkou.

Máte-li problém, vylezte na strom

Marek se narodil v listopadu roku 1974, a jak můj muž s nadsázkou říkával: „Měli jsme dceru a klidné žití, pak přišlo to neštěstí a narodil se Marek. Od toho dne jsme začali stárnout dvojnásobně rychleji než běžní smrtelníci…“ 
Už od narození byl Marek mimořádně živý. Nedokázal chvíli v klidu postát ani posedět. Zajímalo ho všechno, všechno kromě věcí, které byly bezpečné. Neustále přelézal postranice dětské postýlky, přičemž nesčetněkrát nepěkně spadl. Jednou upadl tak, že ležel pod postýlkou bez dechu, a manžel ho musel oživit pořádnou herdou do zad. Padání vůbec spadalo pod Markovy oblíbené aktivity. Když Marek někoho z rodiny naštval, měl pro to také vlastní, originální řešení. Jednou o prázdninách v Mělníku, když naštval dědu, vylezl na strom a zůstal tam celý den, dokud děda nevychladl. Ve školce se mu podařilo vylézt po požárním žebříku na střechu, kde ho pak naháněly a odchytávaly vyděšené učitelky.

Aktovka do skříně, pes na skálu

S Markem nebylo nic jen tak, obyčejně, a tak se také stalo, že vystřídal hned čtyři základní školy. Vybavuji si, jak nám jednoho dne volala učitelka, že Marek ve škole téměř není a má velmi vysoký počet, byť omluvených, hodin. Bylo nám to divné, jelikož já sama jsem s ním každé ráno odcházela a společně jsme šli k jeho škole a já pak ještě kousek dál do té své. Co se týká omluvenek, dokázal bravurně napodobit podpis svého otce tak, že byl k nerozeznání od originálu. Později se ukázalo, že aktovku vždy někam schoval a chodil lézt na skály, které byly v okolí dostupné. Často to byly Prosecké skály, dál pak Kokořínsko a Prachovské skály. Marek měl velkého parťáka, drsnosrstého jezevčíka, kterého pravidelně bral s sebou na výlety, a nikdo dodnes neví, do jakých výšek se ten pes dostal.
K nezapomenutelným školním historkám patří ta, kdy učitelka omylem vyhodila ukazovátko oknem ven, a Marek se nabídl, že ho přinese. Tehdy pro něj lezl z okna po hromosvodu…

Jak usměrnit syna

Dnes bychom možná mohli říct, že trpěl ADHD, ale vlastně je to jedno. Není nutné všechno pojmenovávat. Teď se tomu směju, ale tehdy bylo zvládnout Markovu hyperaktivitu poměrně náročné. Manžel se rozhodl usměrnit syna vysokým počtem kroužků a různých dalších aktivit. Tento pokus nazval „vybití baterií“. Vtip spočíval ve vytěsnění veškerého volného času a utahání Marka tak, aby večer padl do postele a už nic nevymýšlel. Dařilo se to se střídavými úspěchy. A tak se stalo, že ráno před školní výukou plaval v bazénu, po škole šel na atletiku nebo hrál fotbal. Neminulo ho také běhání po lese a hledání lampiónů nebo orientační běh, při kterém se občas ztratil.
Marek vylezl na větší kopec poprvé ve čtyřech letech. Později, jako dospělý muž, se na to stejné místo vrátil a ve vrcholové knize, kam se zapisují úspěšní pokořitelé kopce, našel podpis svého tatínka a vedle obrázek prasátka, které tam sám jako malý kluk nakreslil.
Jezdil rád na skautské tábory, kde měl přezdívku „Soptík“. „Soptík“ nejspíš proto, že jednou pomocí silného úderu hasicím přístrojem o zem naplnil celou táborovou jídelnu bohatou hustou hasicí pěnou. Jeho roztržitost a mimóza se projevovala i jinak. Jako dnes vidím, když se vrátil z tábora s kufrem plným čistého oblečení a na sobě měl nevypratelně špinavé kraťasy.

Naplnění snu

Marek je dnes jedním z nejuznávanějších horolezců. Získal hned dvakrát nejvyšší horolezecké ocenění, Zlatý cepín, které se rovná olympijské medaili. Ceny dostal za prvovýstupy na jedny z nejvyšších vrcholů v Himálaji. Prvovýstup je zdolání hory trasou, kterou ještě nikdo předtím nelezl. Není zmapovaná ani značená. Leze alpským stylem, to znamená jen s parťákem, ve dvou, bez šerpů (nosičů), vše potřebné mají v batohu na zádech, nepoužívají kyslíkové láhve. Cestuje po celém světě, lezl i v Antarktidě, Jižní Americe a mnoha dalších zemích, natáčí filmy, píše knihy.

Nevyprávím to všechno jen pro to, abych se chlubila. Ráda bych vám, dětem, řekla, abyste šly za svými sny a věnovaly energii tomu, co vás skutečně baví a naplňuje. Nám rodičům nezbylo, než životní cestu našeho syna, která vede přes ty nejvyšší vrcholy hor, respektovat a podporovat. Jeho tělo dostává na expedicích opravdu zabrat. Po omrzlinách mu chybí poslední články prstů na nohou a musel se s tím naučit pohybovat. Hory jsou jeho vášeň a v plné míře si splnil své klukovské sny.

Odkaz na všechny obrázky a další příběhy: https://posletevzkazpribehem.cz/p/zakladni-skola-buresova/